sobota 7. dubna 2018

Víno, tortilly a byt

Hej hou, jak se máte?

Já jsem čistou náhodou byla nakupovat a našla jsem strašně dobrý víno. Červený. Nějaký italský, mňam. No a jelikož už jsem na dně skleničky tak mě napadlo, že bych vám sem taky mohla zase něco napsat. Něco normálního. Doufejme. Hah :D

V názvu mám ještě ty tortilly abych teda neopomenula.. povedl se mi parádní česnekovej dresing, jelikož mě konečně napadlo si přečíst složení takovejch těch klasickejch, co se prodávaj v obchodě. Nikdy předtím se mi totiž domácí česnekovej dressing nepovedl, abych řekla pravdu. Takže, aby byl tento článek trochu obohacující, udělala jsem ho nějak takto.

Vezmeš asi čtyři lžíce alpro jogurtu natural, přidáš lžíci hořčice, trochu oleje, trochu láku z okurek, trochu agávovýho sirupu, sušenej česnek, provensálský bylinky, špetku vegety, sůl a pepř. Zamícháš a poliješ tím tortilly. Boží.

Jinak v tý tortille je ještě římskej salát, rajčata a vege nugetky z kauflandu. Toť prosím celý kouzlo.

Vypadá to asi nějak takto.


...

Jestli vás někdy napadne si koupit svoje bydlení, důkladně zvažte, jestli na to máte nervy. Už je to asi rok a dva měsíce, kdy jsem byla na první prohlídce bytu, kterej jsem se rozhodla přetvořit na svý hnízdo. Pořád nějaký komplikace, pořád nějaký čekání. Dneska jsem se tam měla nastěhovat. Myslíte, že to proběhlo? Nééé. Ale už jsem blízko, fakt. Už tam jenom potřebuju uklidit, zařídit internet, koupit závěs do ložnice, aby mě nikdo neočumoval, navrtat si pár věcí v koupelně a hurá do bytu. Tento týden to snad zvládnu. V pondělí jdu na kérku k Mafis, jak se znám, tak budu zase úplně nepoužitelná. Nojono, je to zásah do kůže a člověk je pak slabej...a stěhování..no nevim nevim. Navíííc jedno stěhování už v mým životě probíhá a to v práci. Stavíme s holkama celej novej obchod, takže jsem teďka jak stěhovavej pták.

To víno je ták dobrý! Prostě žádná depka, jenom přemýšlím jakou barvu závěsu dám do ložnice. Asi už to vím, ale znáte to, člověk si to musí stopadesátkrát přehrát v hlavě. Tmavě zelenou. Samet. Jojo. Půjdu do takovýho toho stylu tmavýho viktoriánskýho těžkýho materiálu. Pravděpodobně vymaluju jednu stěnu na tmavě zelenomodrošedou. Asi nějak takhle:

that glossy constellation covered midnight blue ceilingbeautiful dark green bedroom

Není to sice úplně to samý, ale sálá z toho ta stejná energie. Jen trochu prosvětlit (postel mám bílou), přidat nějaký květiny.. láá Mám radost. :) Po tolika měsících čekání se sen konečně mění v realitu. Ale řeknu vám, vážně to je děsněj stres. Asi to za to stojí, ale jestli chcete taky do něčeho takovýho jít, neočekávejte procházku růžovým sadem.

No..mám hlad. Asi si půjdu dát další tortillu. A doplnit skleničku. Očekávejte bytový příspěvky. Myslím, že teď nebudu mít v hlavě nic jinýho :D :)

xoxo

N.

pátek 16. března 2018

Příběh o kameni

Chceš si se mnou hrát?
Musíš nadzvednout ten kámen.
Jaký kámen?
Hnijící kotlinu pod ním najdeš.
Proč bych ho měl zvedat tedy?
Aby mohla vyschnout.

Až vyschne, vem tato semínka a zasaď je do ní. Dívej se jak rostou. Dívej se jak kvetou.
Ten kámen je hodně těžký, víš to?
Vím.
A kam ho mám dát?
Nevím. Můžeš ho nechat zmizet?
Jak? Vždyť to je magie.
Však jo.
Ta neexistuje.
Tak to ho asi budeš muset položit zpátky.
A nemůžu ho dát jinam?
Kam?
No někam jinam, na zem.
A co si myslíš, že pod ním vznikne?
....
Další hnijící kotlina.
Tak já nevím.
Musíš ho nechat zmizet.
Já nevím jak.
Přemýšlej. Kde by mohl mít kámen svý místo?
....
....
V nějakým kamenným prostředí asi.
Tak jasně že ne na týhle louce.
....
Počkej, dej ho zpátky.
Ale to ta kotlina nevyschne! A já si chci s tebou hrát..
Zkus to, dej ho zpátky, věř mi.
Dobře.
....
Jak se cítíš?
Těžce.
Co teď?
Zkus na něj dát mech. To ho udělá měkčím.
Tak jo. .... A dál?
Existuje nějaká kytka, která přinutí ten kámen, aby se rozpadl?
...to je teda pěkně blbej plán...
Tak já nevím, máš lepší nápad?
Dej mi ruku.
To nejde, je to hrozně těžký.
Tak jo. Jdu za tebou, ale nezamáčkni mě do země jo..
Pokusím se.
....
Co děláš?
Snažím se tě obejmout.
Hm...proč?
Nechám ten kámen zmizet.
Ale ty přece na magii nevěříš.
Možná se přemůžu na jednu sekundu.
Tak to ale nefunguje. To nejde věřit jenom na jednu sekundu.
Ticho tam. Zavři oči.
Já se chci na tebe dívat. Co když se to nepovede.
Zavři oči.
Tak jo.
....
....
....
....
....
Haló?
Joojoo, už jsem tady.
Tos jako právě usnul?
....
Achjo.
....
Ale neusnul.
Usnul!
Dej mi ruku.
Na.
....
Já ti můžu dát ruku.
Já vím.
On je pryč.
Já vím.
Já se můžu hýbat.
Kde máš ty semínka?
Ty je máš celou dobu v kapse.
....
...
..
.
.
Co teď?
Jdem se projít?
Tak jo.
Už můžeš kvést.
Já vím. Taky že kvetu.
A jak krásně kveteš..
Na.
Na co mi bude kytka?
Abys taky mohl kvést.
No...víš...já mám taky asi kámen.
Kde? Já ho nechám zmizet.
Nevím.
Já jich mám asi víc.
Tak já ti je pomůžu hledat jo?
To bude asi na dlouho...to tě asi nebude bavit...
Já mám čas.
Tak jo.
Těším se, až tam nasadím semínka a budeš taky kvést.
A to jako musíš?
Musím.
A co kdybych si ty kameny nechal?
Tak jo.
Cože, ty mě necháš abych si je nechal?
Ne.
Potvoro.
Chyť mě za ruku, půjdeme se projít.
A budeme dělat jakože nic?
Jestli chceš.
Chci.
Tak jo.

xoxo

N.

čtvrtek 22. února 2018

Pojednání o životě a smrti

Ve čtvrtek jsem byla na pohřbu. Druhým za poslední měsíc. Nikdy jsem neměla tak blízko ke smrti za celej svůj život. Více si díky tomu uvedomuji vzácnost a pomíjivost života. A je to fakt krutý.

Byl to otec a syn, dědeček a strýc, oba stejné jméno, oba stejnou krev. Jediné, čeho lituji je, že jsem je nepoznala víc. Pamatuju si, když jsem byla malá, jak jsem trávila zimu u dědečka. Neměla jsem ráda na chlebu kůrku, tak mi ji vždycky odkrajoval. Procházeli jsme se lesy a v létě jsme kradli kukuřice. Ačkoliv né moc často, protože jsem se vždycky bála ušáků. Se strejdou se pamatuju, jak mi nadšeně ukazoval vlaštovčí hnízda u jeho pracovny a rajčata, který vypěstoval. Jednou k vánocům jsem od něj dostala přívěšek malé čarodějnice na koštěti. Asi věděl, co ze mě vyroste.

Co vlastně jsme? Tělo duše a mysl? Vědomí? A jaký je smysl našich životů? Teď nevím, jestli se do toho můžu pustit. Abych taky někdy skončila.

Když vidím, jak život končí, ať už slavnostním několikatihodinovým tradičním obřadem nebo půlhodinovým rozloučením v krematoriu, kladu si otázku, proč tu vlastně jsme? A i když vím, nebo mám dost jasno v tom, jak (si myslím že) Vesmír funguje a logicky si dokážu vysvětlit smysl života, tak stejně... stejně je to naprd. Jakoby něco opravdu nenávratně zmizelo. Umřelo. A taky že jo. Fyzická rovina člověka jako jednotlivce umírá. A teď chápu, že to není "jenom" fyzická rovina. Tělo je důležitý. Asi vám to přijde jasný jak facka, ale já to tak zdůrazňuju proto, protože tak nějak chci vypíchnout to, že i když je člověk hodně spirituálně založenej, že je tělo stejně důležitý jako duše nebo mysl. A i přesto mi přijde, že v hodně spirituálních směrech je tělo opomíjeno. A smrt zlehčována. Protože duše bude žít dál. Bla bla bla. To není důležitý pro ty, kterým ten blízkej odešel. V tom okamžiku prostě umřel. A ti co ho milovali truchlí. A nechcou slyšet nebreč, jeho duše žije dál. Nebo jo? Chtěli byste to slyšet? Chtěli byste, aby ten okamžik byl zlehčovanej? Já teda ne. Nebo ne hned. Nejdřív se truchlí. Až pak člověku můžeme říct něco, co mu může trošku odlehčit a zlepšit náladu.

Nemyslím si, že se znovu setkáme. Ne tak, jak jsme se znali. Bude to v jiné formě, z jinýho úhlu pohledu. Vlastně si myslím, že to setkání bude příjemnější než v naší rovině. Budeme všichni bez těla, bez hmoty, bez čehokoliv co bychom mohli ztratit. A když člověk nemá co ztratit, tak je se vším v míru. To je ta podstatná věc, kterou si musíme uvědomit i za našich životů tady na Zemi. Nemáme co ztratit. Přestaňme se bát udělat kroky které budou vést ke štěstí. Nechme se řídit naší intuicí.

Takže co vlastně jsme? Jaký je smysl naší existence?

Nemůžu vám říct je to takhle. Tečka. Můžu vám jen popsat to, jak to vnímám já a co se mi posledních pár let stále potvrzuje.

Jsme jako cibule. Já i ty. Máme spoustu vrstev a částí, které jsou vzájemně propojeny.
Uvědomili jste si někdy, že střed jakékoliv plodiny je ta nejlepší část? Třeba mrkev má nejsladčí střed. Nebo salát. Můžete namítat - ale co třeba takové jablko, tam je tvrdý jádřinec. A co se nachází v jádřinci? Semena. Semena nesoucí informaci pro to, aby mohlo vyrůst další jablko. Aby mohl vzniknout další život. Jediný, co mi trošku vrtalo hlavou je střed ananasu. To je tak když se vždycky zamýšlím moc hluboko. Ale zpochybňování se vyplatilo, protože právě proto, že je tak tuhý, střed ananasu obsahuje nejvíce vlákniny a spoustu vitamínů, jen ho stačí nechat pořádně dozrát aby nebyl tvrdý. Ne vždy se dá totiž na první pohled určit kvalita, chce to nejdřív myslet, pak soudit.

U nás to je přesně tak. V našem středu se ukrývá ta nejčistší část. Malý kousek božského vědomí, díky kterému jsme stále napojeni na ten celek. A jo, taky na sebe vzájemně. Já si to představuji tak, že někde/všude ve Vesmíru je velká světelná zářící koule energie - božské vědomí. A vždycky když se narodíme se kousek té koule odpojí a přejde do nového tělíčka. Tomu říkáme duše. Tomu předchází rozhodování čemu se chce vědomí jako celek naučit a to nám určí podmínky, do kterých se narodíme.  Místo našeho narození a podmínky výchovy v dětství nám dají přesně ty impulzy, které potřebujeme proto, abychom šli v životě cestou, na které se naučíme to, co pak přineseme zpět celku. A pak se utrhne další kousek do dalšího tělíčka, ale ten není nikdy stejný jako ten předchozí. A to je jeden ze způsobů, jakým se vyvíjí naše genetická informace a důvod, proč se tak záhadně dříve děly na různých kontinentech velice podobné věci bez toho, aniž by se ty skupiny někdy setkaly. (Kolektivní vědomí a nevědomí ehm.) A třeba taky ne. Jak říkám, je to jen způsob života, jak ho chápu já a jak se mi potvrzuje.


Další obaly cibule tvoří mysl a emoce - nástroje, díky kterým dokážeme určit správnej směr naší cesty. Když cítíte negativní emoci, můžete s klidem určit, že se někde nachází problém. A je na vás a na vaší intelektuální a intuitivní vyspělosti, abyste určili, kde se ten problém nachází. Pokud ho určíte správně, dokážete se ho zbavit. Pokud ho určíte špatně (například dáte vinu někomu jinému), bude se vám ten problém vracet do života tak dlouho, dokud ho neurčíte správně. (Malá nápověda: většinou leží ve vás samotných nějakým způsobem.) Nejlepší systém jak tohle řešit je dle mého názoru již několikrát zmiňovaná shadow work neboli práce se stínem, které je plný internet, takže když budete chtít, určitě najdete. Důležité je mít otevřenou mysl a umět zpracovat své ego. Připustit si věci. Nebojte se toho, dělejte to sami v soukromí, kde vám nikdo neublíží, kde může vyhrát srdce nad pýchou a strachem.

Dalším obalem je potom vaše osobnost. O té jsem tu také již párkrát psala. Jsou to masky, které na sebe bereme abychom mohli fungovat v tomto světě plném neuvědomnělých lidí. A na tom není nic špatného! Ani na tom, že jsou to masky, ani na tom, že je někdo zatím neuvědomnělý. Každý má svoje tempo. Osobnost je tedy soubor jakýchsi masek které jsou nalepeny na sobě kolem vašeho vědomí a vytváří vás, jako jednotlivce. Spoustu lidí mylně žije v představě, že má nějakou danou osobnost a že s ní nic nezmůže. Není to pravda. Pokud se opravdu poznáte skrz naskrz, tak se můžete krásně vymodelovat podle sebe. Můžete odstranit ty vrstvy, které už nepotřebujete (třeba jste tam měli něco, co se vytvořilo v dětství, když vás někdo za něco pokáral) a posílit ty, které byste chtěli kultivovat. Náš osud není daný od písmene k písmeni. Máme daný jen určitý záměr a jak k němu dojdeme je čistě na nás.

Máme i další různé obaly a energetické systémy, ale ty si raději necháme na jindy. Pro dnešek nám budou stačit přesně ty, co jsem tu popsala.

Život je o radosti a o štěstí. Ano, musíme si projít i tím opakem, ale ve výsledku radost, štěstí a láska...jo ta láska...to je oč tu běží. Pokud se totiž řídíme svými emocemi a řešíme ty negativní, tak nám pak budou neustále přibývat ty pozitivní. A to je pro nás signál, že jdeme správnou cestou. Život je navrhnut tak, aby byl plný radostí pokud procitnete. Užívejte si tyto časy. Projevte lásku těm, kterým jste ji vždy projevit chtěli. Vyřešte své spory. Pochopte se. Následujte své sny. Věnujte se jeden druhému a snažte se nepodléhat dnešnímu životu v útlaku a shonu. Nechte jej plynout, ať si dělá co chce. Ono se to vždycky nějak vyřeší.

Hlavní myšlenka tohoto článku byla taková, abych vám i sobě vzkázala.. Užívejte si života jak nejlíp dovedete, nedržte se zpátky a hlavně - užívejte si jej společně.

Ty lidi které kolem sebe máte a milujete, ti s vámi budou jen tento život.

Až se potkáte někde jako dva poletující obláčky, tak to bude jiná zkušenost.

Žijete teď a tady. Nezapomínejte na babičku, dedečka, maminku, tatínka, strýčka, tetu, bratra, sestru.. Na všechny které máte rádi. Zkuste se s nimi někdy posadit a poslouchejte, co vám řeknou o svém životě. Je tu obrovská mourdost, kterou můžeme načerpat od ostatních.

A až jednou odejdou z této zemské roviny, budete vědět, že jste je poznali.

Poznání a expanze vědomí.

Smysl života.

xoxo

N.

čtvrtek 8. února 2018

Očista

Je to krásnej pocit když zimu protnou paprsky Slunce. Cítíte to ve vzduchu? Blíží se jaro. Za sebou máme už polovinu zimy. Prošli jsme si obdobím kozoroha, kdy jsme málem ze všech těch vesmírných zkoušek vyzkočili z kůže. Právě teď procházíme obdobím Vodnáře, kdy se chytáme za stébla naděje - jakoby ty paprsky Slunce, po kterých tak prahneme, ale pořád nás nedokážou zahřát tak, jak bychom potřebovali. A poté konečně přijde období ryb, ve kterém prohlédneme skrz iluzorní mlhu a uvidíme jasně náš směr.

Hodně lidí zimu nemá rádo. Pro mě taky vždycky byla taková temná a zdlouhavá. Depresivní. Ale teď vím, že i toto období temna má svůj velký vliv na zbytek roku. Je to období, kdy máme nabrat energii pro další pokračování naší cesty. Všimli jste si jak vás zima přímo nutí si odpočinout? Dnešní společnost na to není připravena a tak po nás vyžaduje stejné výkony jako kdy jindy, ale přírodě je to jedno. Příroda nám dá jasně najevo, že nabrat energii prostě musíme ať chceme nebo ne.

A tak čím víc energie vydáváme, tím víc se stresujeme, a o to víc nám Vesmír posílá kopanců do zadku, abychom si uvědomili, že to už stačí, že musíme trochu zbrzdit a ponořit se sami do sebe. Ono to není jednoduché se odprostit od toho, co prostě udělat musíme, že ano. Třeba v práci nebo i v rodině. Hrne se to na nás ze všech stran a jeden by si řekl, že je sobecké si odpočinout. Kouzlo je totiž v tom, jak řešíme problémy. Zkusím sem sepsat pár pravidel, který pomáhají mně, třeba pomůžou i vám.
  1. Nechte to proudit. Cokoliv co přijde, nechte vámi projít skrz - ono to někde musí vyjít ven a pak vám to sejde z očí. Když něco budete pořád blokovat, tak to budete mít pořád před sebou a nedá vám to pokoj. Kdykoliv když se setkám s nějakým problémem, tak to se mnou vždycky trhne a začnou se mi hlavou honit nesmyslný katastrofický myšlenky. Důležitý je, zastavit ty myšlenky, ještě líp si je odůvodnit že jsou v tento čas úplně zbytečný, vydechnout a přijmout, že tento problém právě teď leží před vámi. Čím déle se to budete snažit praktikovat, tím rychleji to půjde přijmout. Nejdřív vám to může trvat třeba hodiny, až se dostanete na pár sekund. 
  2. Nerozebírejte to. To je druhý level přijmutí problému. Nevytvářejte si problémy 1A, 1B a 1C, který vlastně vůbec neexistujou. 
  3. Emoce se projevují. Pokud máte s tím problémem svázaný nějaký emoce, projevte je. Pamatujte, že to jak reagujete je vaše volba, narozdíl od toho na co reagujete. Buďte upřímní, ale snažte se chápat, proč se takto cítíte, to by mělo zabránit velkým výbuchům, který by mohly někoho zranit.
  4. Vytvořte jednoduché řešení. A pokud to nejde jednoduše, tak si ho rozdělte na několik menších a dělejte to postupně. 
  5. Všechno špatné má svůj důvod. Tahle věta mě vytáhla i z těch nejhlubších depresí. Snažte se vždy pochopit proč se děje co se děje a snažte se na tom najít pozitiva. Vždycky to jde i když to třeba na první pohled nejde vidět.
  6. Pokud procházíte peklem, jděte dál. Jenom tak z něj můžete vyjít ven. 
Těchto pár pravidel mi i v těch nejhorších obdobích zajišťuje trochu času na zimní odpočinek, bez kterého se jen po hlavě vydáme do dalšího kola, ze kterého se dá lehce zklouznout do chaosu. 

Tím se dostávám k první části předjarní očisty a to k očistě mysli, jejíž součástí je právě odpočinek.

MYSL
Co můžeme dělat proto, abychom očistili svoji mysl? Pan Dušek to krásně řekl ve čtyřech dohodách. Přestaňme vytvářet domněnky. Řešte jen to, co před vámi opravdu leží nebo to, co vás baví řešit. Nesnažte se za každou cenu zařadit pozitivní myšlení do všeho co děláte. Tohle je očista. Náš cíl je přestat přemýšlet nad tím, co nám nic nepřináší a co nám ubližuje, ale nejen to, taky přestat myslet nad tím, co nám zbytečně ubírá energii a čas, který bychom mohli věnovat vědomému odpočinku. Na druhou stranu myslet pozitivně je krásná věc. Tam, kde vám to jde přirozeně, se snažte vložit něco, co vám vytvoří úsměv na tváři. A pokud vám něco vykouzlí slzu a není to domněnka, snažte se přijít na to proč se tak cítíte a projděte si celým procesem prožívání, protože se chcete tohoto pocitu zbavit, ne ho v sobě uchovat navždy. 

Jak ale odlišit to, čím se máme zabývat a co nechat plavat? Mám pro vás jedno cvičení, které mě naučila kamarádka. Použila jsem ho místo toho, abych si dávala nějaká konkrétní předsevzetí do nového roku. 

Nakreslete si kruh střední velikosti. No spíš větší. Přes A4. Tento kruh rozdělte na libovolný počet "pizza kousků" a do každého z nich napište něco, co je pro vás důležité. Cílem je tam napsat všechno, co je pro vás důležité. Můžou tam být klasiky jako zdraví, láska, rodina, peníze, ale také třeba blog, instagram, kreslení, nebojte se věcí, které můžou někomu připadat jako sobecké, např. krása. Napište tam všechno. Poté si jednotlivé pojmy očíslujte jak moc se jim právě věnujete od 1 do 10, kdy 10 je nejvíc. Všude, kde máte 6 a méně, byste si měli napsat jak je konrétně zlepšíte. Já osobně jsem si to napsala u všech, i u devítek.

Dalším krokem, který jsem ke cvičení přidala já, je seskládat si všechno podle priorit a někam si to zapsat. Ideálně do nějakého diáře, který nosíte pořád sebou. Takže když si například zapíšete zdraví před společenský život (tak to mám já), tak se nemusíte zachmuřovat kvůli tomu, že si nechcete na párty dát panáka a že kazíte partu, protože máte jako svůj prioritnější bod zdraví. Nebo když máte rodinu před prací a někdo z rodiny vás bude opravdu potřebovat, tak se nebudete proklínat za to, že jste na chvíli odložili práci a věnujete se rodině, protože víte a vidíte to černý na bílým, že je to vaše vyšší priorita.

Cílem tedy je, zorganizovat si svůj život tak, abychom věděli nad čím má hodnotu přemýšlet a nad čím ne. Tím dosáhnete zenu ikdyž zrovna nebudete sedět se zavřenýma očima v lotosovém sedu. 



TĚLO
Dalším krokem k tomu cítít se skvěle je očista těla. Zeptejte se sami sebe, co můžete udělat pro očistu svého těla? Je totiž velice důležité se řídit svým instinktem a ně něčím co si přečtete někde na internetu, protože každý může být v jiné fázi a každému prospěje něco jiného. Tudíž vám nebudu říkat co máte dělat, ale spíš popíšu co dělám nebo bych chtěla při očistě těla dělat já a vy mi zase můžete napsat to svoje, ať se můžeme vzájemně inspirovat.
  • Jíst zdravě. Teď jsem snědla topinku. To víte, když se na chvíli člověk vrátí do hnízda ze kterýho už vyletěl, tak maminky umí být neodbytný. To je taky jeden z důvodů, proč nutně potřebuju očistu :D Za ten skoro rok, co jsem zpátky doma jsem zhřešila tolikrát, že už se můžu nazývat maximálně vegetariánkou, ikdyž teda já se nijak nazývat nechci, ale pro popisný účely.. každopádně mi to fakt nedělá dobře. A to teď nemluvím o morálních důvodech, ale vyloženě tělesně, jak jsem na to už nebyla zvyklá, tak to prostě už nějak neumím přijmout bez problémů. Takže moje jezení zdravě spočívá nejíst tyto věci, nebo alespoň co nejméně. Už jsem upustila od toho, že se nedotknu ničeho neveganskýho, tudy moje cesta momentálně nevede. Nechci to mít v mé pravidelné stravě, ale někdy je prostě chvíle, kdy mi to nevadí. Dál se chci vyhýbat smaženýmu, rafinovanýmu cukru, zpracovaným potravinám, éčkám a všemu, na čem ucítím, že mi nedělá dobře. Poslouchat svoje tělo a rozumnět mu. To je můj cíl.
  • Mít pohyb. Pohybem se potíme, vyplavujeme různý látky. Máme radost. Ráda bych se konečně pořádně opřela do jógy a překonala svoje strachy z obrácených pozic. Chci celkově posílit tělo, zbavit se nastřádaných látek, který tam nemaj co dělat a být pyšná na to jak vypadám v plavkách. To chce asi každá žena, ne-li každý člověk. Mým cílem je někde ve hvězdách ashtanga joga. Chci mít vládu nad svým tělem a v krvi silný proud životní energie.
  • Nepoužívat kosmetiku plnou jedů. To už nedělám nějakou dobu a hodlám v tom pokračovat.

PROSTOR
Lvi jsou děsně líní. A já obzvlášť. Ale nedokážu zapřít ten krásnej pocit z toho, když mám kolem sebe čisto. A nejen čisto jako utřenej prach, ale čisto ve smyslu, že vím co všechno a kde se kolem mě nachází. Jarní úklid není jen tak nějakej úklid. Chce to projít úplně každičkou věc kterou vlastníte a rozhodnout se, jestli ji opravdu potřebujete. Ale především najít v sobě sílu se té věci zbavit. Nebudu vám lhát. Trvá to dlouho. Já uklízela celý týden než jsem se vším prohrabala. Ale stojí to za to. A nakonec si můžete zapálit svíčku, vonnou tyčinku a v klidu si užívat. Uuuuuuuuuuuuuuu :))

DUŠE
Jak očistit duši? Jde to vůbec? Není to náhodou ten jediný kousíček v nás, který zůstává čistý? Já si myslím, že když uděláte očistu mysli, těla a prostoru kolem vás, že duše bude přirozeně následovat. Protože nastane jakýsi klid. Takový podivný tichý klid, který bude vyplňovat všechny mezírky a jizvičky, který tam někde hluboko ve vás najde. Když přemýšlím o očistě duše, tak mě spíš napadá, že by bylo na místě ji nějak pozvednout, ne očistit. Samozřejmě jsou jedinci, kteří mají černou duši jak uhlí žejo, jenže pro někoho je černá prostě krásná barva. Černá, fialová, zlatá, bílá, stříbrná, to je jedno. Duše nemůže být nikdy špatná, to jsou jen ty obaly kolem ní, který se nám tak někdy zdají. Pozvednout duši můžeme spirituální činností, která nás přitahuje. Meditovat, čarovat, pomodlit se, spojovat se s bytostmi, nebo se jen tak projít v lese. Nebo taky něco úplně jinýho. To asi závisí na barvě té duše. .)

To je zima. Příprava na jaro. Těším se na něj. 

Na ty roztomilý kytičky co na nás budou koukat ze sněhu.

xoxo

N.

středa 3. ledna 2018

Lucifer - bůh zapadajícího Slunce

To je ale divnej název článku co :D Po dlouhý době vás tu opět vítám, ve virtuálním prostoru, kde se utvářejí možnosti z myšlenkových kousíčků mé hlavy, rozlítávajíc se do všech stran, čekajíc, zda-li naleznou čtenáře, kteří se jich ujmou.

Ani vlastně nevím, co budu psát a jak to dopadne (ostatně jako vždy), jen mám potřebu, vysypat tu poznatky, zážitky, které se mi poslední dobou dějí a které se tak nějak týkají konceptu této mýtické bytosti.


Když jsem byla malá holka, měla jsem pokojíčku tmavě oranžovej závěs ze sametu. Byl docela hnusnej, ale děsně mě bavilo si hrát se vším sametovým, protože se do toho dalo krásně kreslit prstem a pak to zase uhladit. Až do chvíle, kdy se mi na něm v levým horním rohu objevilo něco, co už smazat nešlo. Určitě všichni znáte pozdrav metalistů žejo, ruce v pěst a zvedlej malíček a ukazováček. Tak přesně tohle gesto se mi tam úplně čitelně objevilo. Až na malinkatej problém, viděla jsem to jenom já. Bylo to hodně, hodně divný. Bylo mi asi tak 9 tipla bych. Nevěděla jsem co to znamená, ale děsně jsem se toho bála. Smazat to nešlo, bylo to jak kdyby tam ten samet byl vypálenej nebo ostříhanej, ale nikdo jinej to neviděl!

Jednou jsem s kámoškou šla ven na kolečkový brusle, sedíme tak v parku a ona mi řekne: "Víš, co znamená tohle?" A můžete hádat, co mi ukázala :D Já samozřejmě jako wtf cože ne nevím ale mám to doháje na závěsu! A ona mi to samozřejmě nevěřila, ani to neviděla. Ale řekla mi, co to znamená - v tý době z ní myslím vyšlo "pozdrav satanistů".  Já samozřejmě vyděšená, protože jsem byla vychovávaná tak, abych se ho bála. Máma mi vždycky říkala, že můj táta říkával, ať neříká vůbec jeho jméno, že to přináší smůlu. Kámoška ten den spadla a zlomila si ruku. Od té doby jsme již na bruslích nebyly.

Zjevení na závěse trvalo docela dlouho, až do doby, kdy jsme přestavovali dům a já jednou přijela z tábora a v pokoji - stavebně zvětšeným - visí novej závěs. Pak se mi to nějak vypařilo z hlavy. Chtěla jsem se před nedávnem na ten závěs podívat znovu, ale mamka neví, kam se ten závěs poděl, že prý ho asi vyhodila.

Ten stejnej strach se mi vybavuje při vzpomínce na sen, kterej jsem taky často mývala jako malý děcko. Uklízím si skříň, najdu tam takový to žlutý z kindervajíčka, kde bývá hračka, takže mám z toho obrovskou radost, otevřu to a tam je hnusnej pavouk, kterej žere muchu. AAAAA brrrr.

Zkráceně teda, abych se pomalu blížila k pointě, celej svůj život jsem se bála "zlé strany" "Ďábla/Lucifera/Satana" nebo jak to chcete nazvat. Byla jsem ochotná dělat všechny možný magický věci a přemýšlet nad vším možným spirituálního charakteru, ale jak se v tom objevil někde on, tak vůbec. To bylo moje tabu, něco co nehodlám přijímat do svýho života. Něco co "neexistuje", ale přesto z toho mám strach a odpor, protože to vlastně patří ke křesťanství a to já taky nesnášela.

Před asi rokem a půl se mi částečně změnil pohled, když jsem měla příležitost meditovat na tarotovou kartu Ďábel. Měla příležitost - rozumnějte tomu tak, že přijdete na meditaci, pak zjistíte na co bude a je vám blbý odmítnout, tak to teda zkusíte. Díky této meditaci jsem pochopila, co symbol Ďábla zastupuje, proč se čarodějnicím říkalo jeho následovnice (ikdyž ony samy to tak hádám nechápaly) a proč ho křesťanství stavělo do pozice nenáviděného.

Symbol Ďábla zastupuje čtyři živly - vzduch, vodu, zemi, oheň - a jejich ovládnutí. Zároveň symbolizuje sexuální energii, mužskou i ženskou a její ovládnutí. To znamená, že zastupuje kompletní materialitu našeho života, její rovnováhu a tvoření z ní. V meditaci se mi také objevil pátý živel - ten, který definoval celou moji spiritualitu, na kterém jsem byla neharmonicky závislá - neboli Duch, Íre, Vesmír, Bůh (každý spirituálně hledající ho může jmenovat jinak). Ale objevil se mi tam v takových souvislostech, že jsem pochopila, že není součástí tohoto symbolu. Nepatří do materie této sféry.

Nečetla jsem celou Bibli, takže mě opravte, pokud kecám nesmysly, ale z toho co vím, tak si dovoluji tvrdit, že křesťané (obecně, určitě ne všichni) berou tento život jako něco méně než ten posmrtný. Vyzdvyhují duchovno a církev nad zemským a světským. Vyzdvyhují Boha nad naši matku Zemi. Pudy považují za nečisté. Skromnost a askezi považují za ctihodné. Asi chápete kam tím mířím, vše co dělá lidi lidmi, jejich chutě, pudy, emoce, vše je v křesťanství potlačováno za cestu pokory, poslušnosti a odříkání. Jen proto, abychom se dostali do toho krásného světa, který nám slibují po smrti. Do kolébky pátého živlu, který kloubí všechny nepoznané i poznané duchovní aspekty. A to je důvod proč je křesťany popisován tak zle - zastupuje vše, co se snaží křesťanství co nejvíce omezit.

Tomu se říká disharmonie. Nééé, tomu se říká posedlost! Posedlost jedním aspektem života. Stejně tak satanisté se zase soustředí celý život přesně na pravý opak - opět disharmonie/posedlost. Nikdo tam nevidí ten důležitý celek naší existence. Člověk má tělo a duši. Obsahuje v sobě všechny elementy i ten pátý. Dle mého názoru, život by měl být tak harmonicky vyvážený, abychom živili všechny živly v nás stejně. Proč bychom měli živit jen tělo nebo jen duši? Jaký by byl potom smysl toho, že máme obojí? Obojí je stejně důležité. Tělo je náš dopravní prostředek díky kterému nám roste vědomí a to je smyslem naší existence.

A proč byly čarodějnice spojovány s Ďáblem? To je jednoduché. Uměly využít přesně ty síly (ale nejen ty), které on symbolicky zastupuje. Uměly se pohybovat v materialistické sféře našeho světa - využívaly byliny, kameny, poslouchaly své emoce, uměly racionálně přemýšlet, dovolily si osobnostně růst, radovat se, milovat a to vše bez zásad, jaké má křesťanství.

Posledních pár týdnů mi do života vstupují různá znamení týkající se Lucifera a věcí, které symbolizuje. Podrobně je zde popisovat nebudu, chci celé tohle období nechat doznít a moc ho nerozebírat než si z něj vezmu do života, co potřebuji. Vysvětluji si to právě tak, že je čas abych konečně do hloubky pochopila také tu druhou stranu a spojila ji v harmonický svazek s tou první. A zjevuje se mi to právě skrz tuto podobu, protože jsem byla naučena se jí bát. Není to o tom, že najednou začínám vyznávat judaismus/křesťanství/satanismus - všechny tyto tři jsou pro mě hodně podobné. Jsem stále pohansky laděná, se soustředěním na ty bytosti, které mě osloví. Některé se mnou zůstávají delší dobu, některé kratší. Zatím to byly hlavně Freya, Frigg, Isis a Nuit. Abyste měli představu.

Znamení byly čím dál tím silnější a častější, tudíž mě to donutilo si něco o tomto tématu zjistit. Mám toho v hlavě hodně načerpáno jak z křesťanského tak ze satanistického pohledu, díky lidem, kteří se kolem mě pohybují, ale pořád mi chyběl takový ten objektivní článek. Něco mi tam chybělo k tomu, abych pochopila smysl toho celého. Tudíž jsem začala hledat a narazila jsem na několik dokumentárních videí na youtube, které se podrobně tímto tématem zabývaly.

Klasický mýtus o Luciferovi, tak jak ho známe. Jednoduše. Je to anděl, syn Boží, který se chtěl rovnat Bohu, ale za to byl svržen na Zemi. Jak chodil po Zemi, stal se z něj Satan - zlý anděl, který vládne pekelnému světu (jiné dimenzi) a trestá hříšníky. Hůř to znít už nemůže, ale takhle se to prezentuje, takhle jsem ho znala i já.

Astrologicky to odpovídá hvězdě Jitřence/Večernici neboli planetě Venuši, která v určitém období září i když vyjde Slunce - přeloženo jako hvězda, která se chce rovnat Slunci/Bohu, ale stejně nakonec zajde - "je zapuzena, vyhozena z ráje". To je sice hezké, ale není to tak úplná pravda. Stala se totiž chybička. A já jsem konečně objevila chybějící část mojí skládačky. V původní hebrejské bibli totiž nebylo o slovu hvězda ani zmínka, bylo tam Helel Ben Shachar (Helel, syn svítání). Slovo hvězda Kokab, bylo dodáno až v pozdějších verzích, kde nahradilo Helel. A konečně latinský překlad Lucifer znamená ten, co nese světlo. Slovo Helel totiž nemělo význam hvězda, ale Slunce/zářící. Tudíž Lucifer je Slunce, ale v nové bibli je to překládáno jako Jitřenka neboli Morning Star. A teď se připravte na něco, co jste pravděpodobně nečekali :D Mám pro vás zde úryvek z Bible.

Kniha zjevení 22:16
"I, Jesus, have sent my angel to give you this message for the churches. I am both the source of David and the heir to his throne. I am the bright morning star."

I am the bright morning star??? Já jsem Jitřenka?



Tak. A je to venku. Lucifer a Ježíš jsou jedna a tatáž bytost. Oba dva jsou božskou personifikací Slunce. Ježíš je jeho letní část, Lucifer jeho zimní část. Od rovnodennosti k rovnodennosti. Podobně to mají i v jiných náboženstvích - například Wicca: Ti mají dubového a cesmínového krále a jsem si jistá že podobné protiklady bych našla i v ostatních náboženstvích.

Jsem ráda, že jsem se konečně dozvěděla něco, co zapadá do mého kontextu. Všechna náboženství mají stejný základ, jen lidé některá z nich tak nesmyslně pozměnili, že úplně ztratila svůj původní význam a feedujou tyto nesmysly svým dětem, kterým pak vznikají v mysli strachy založené na lžích bez možnosti se jim postavit, protože nevědí proti čemu stojí. Teď už vím, že všechna ta znamení byla vodítkem k tomu, abych se naučila více využívat materiální sféry kolem nás protože je mojí součástí stejně jako ta duchovní a ne k tomu, abych měla strach. Jinými slovy, lítala jsem moc nahoře a potřebovala jsem uzemnit.

Mimochodem, pomocí šamanské cesty jsem se vrátila do toho snu s pavoukem a docela jsme si pokecali. Prý se ho bát nemusím, prostě si tam jen tak sedí, jí si mouchu a má radost ze své existence.

Tenhle dílek bylo hodně těžký najít, ale jak vidíte, nic není nemožné. Všem strachům jde čelit, všechno, co si teď nedokážete vysvětlit, tak jednou dokážete.

Pamatujte na to, že vše, co nosíte ve své hlavě má vliv na váš život.

Stačí jít za nosem, mít otevřené oči a mysl.

xoxo

N.

čtvrtek 19. října 2017

Samota

Už je to skoro dva měsíce od mýho posledního příspěvku. No toto.. Umím to ještě vůbec? :D
Souvisí to s názvem článku - samota. Veřte tomu nebo ne, ale opět jsem se strašně změnila. Momentálně se nacházím ve fázi života, do který mě vesmír dokopal a vůbec to nebylo příjemný. Dokopal mě k tomu, abych pocítila samotu a nejen to, ale abych také vyžadovala samotu. Objevila jsem totiž, že být občas sama se sebou není vůbec tak špatný.

Tělo, mysl i duše to po mě vyžadovalo dobrých deset let. Jo, bylo to někdy na začátku střední, kdy mě začaly bolesti hlavy. A jo, až včera jsem na to přišla. Byla jsem na všech možných vyšetřeních přes alergie až po nádory, ale nikdy mi nic nenašli. Snažila jsem se poslouchat svý tělo, jíst zdravě, vyřadit HA, cvičit a tak dále, ale stejně se mi to vždycky vrátilo, ale třeba v trošku menší intenzitě. Pro představu mě na střední bolívala hlava 4x týdně a pak už třeba jenom 2x. Měla jsem i období, kdy mi bolela třeba jen dvakrát za měsíc, ale poslední dobou se to začalo zase zhoršovat. Nezabírají mi žádný prášky, ani ty nejsilnější na předpis, někdy mě bolela i několik dní v kuse. Rekord jsou tři, to už jsem začínala trochu bláznit. V minulosti jsem vždycky provedla nějakou úpravu svýho životního stylu, tak se to o trochu zlepšilo. Ale nikdy ne úplně. Zapomínala jsem totiž na jednu důležitou věc - mysl.

Už jsem se naučila respektovat celkem tělo i ducha, ale mysl jsem neposlouchala. Pořád jsem byla závislá na jiných lidech, resp. na tom, jaký mají ke mě vztah. Neustále jsem se snažila někomu zavděčit, být milá i když jsem nechtěla, trávit čas někde i když jsem tam nechtěla být a další podobný zbytečnosti.. Tak tomu už je konec. Budu svůj čas trávit tak, jak chci já a s lidma se kterýma chci, protože na nic jinýho vážně nemám čas. Protože ten čas, kterej mám navíc chci trávit sama se sebou.

A s tím i souvisí má delší pauza tady na blogu. Nějak poslední dobou nemám potřebu sdílet můj život. Uzavřela jsem se víc do sebe a povrchní příspěvky mě psát pořád nebaví. Zjistila jsem totiž, že přece nemusím sdílet každou moji špatnou stránku světu, abych v něm probudila světlo a naději. Protože nikomu nic nedlužím a nemusím pořád křičet do světa a nemusím se ospravedlňovat. Protože chci ty moje nejhlubší myšlenky sdílet jen s určitými osobami, na kterých mi záleží. Protože už nemám na nose růžový brejle a vidím, že lidi nejsou tak heboučcí, měkoučcí a voňaví. Že i přesto, že věřím, že "zlost" pochází ze šrámů lidí z jejich traumat neubírá této "zlosti" na síle a autenticitě. A já tu nejsem proto, abych léčila a vyslechla všechny a už vlastně ani nechci. A to je důležitý, to se změnilo. Že já už prostě nechci, už se netrápím nad tím, že nemůžu. Přijímám věci takový jaký jsou.

Už asi měsíc nad tímhle tématem dumám a život mě zkouší v jeho oblastech. Věděla jsem, díky intenzitě těch "zkoušek", že to musím co nejdřív vyřešit a že se to děje právě proto, abych se naučila být více sama se sebou. Ale včera jsem si poprvý uvědomila, proč to souvisí s mými bolestmi hlavy a kam až je tato problematika v mým životě zakořeněna.

Byly jsme jako každej týden s kruhem žen na setkání a povídaly jsme si právě o tom, co jsme za poslení týden prožily a později jsme si jen tak ze srandy vytáhly každá kartu z Osho Zen Tarotu. Holky přede mnou se každá zeptaly na něco fyzického, tak mě to inspirovalo k tomu, abych se zeptala, proč mě pořád bolí hlava. A vytáhla jsem si kartu SAMOTA. V tu chvíli mi docvaklo, že to souvisí s tím co teď řeším, ale o chvíli později jsem si uvědomila, kam až tento problém sahá, čím byl vytvořen a jak se podle něj můj život formoval, abych ho mohla později překonat. No všechno mi to krásně zapadlo do sebe a všechno co se v mým životě událo mělo důvod. Vidím to teď tak čistě, jakobych před sebou měla mapu.

Myslím si, že dříve nebo později si tímto projde každý. Uvědomování si ceny svého času a hodnoty sama sebe je další krok k opravdové dospělosti a důležitý krok ke štěstí. Už zase cítím nadšení. Naděje v apatii se vyplatila .)) Příští týden už konečně dostanu klíče od mýho novýho bytu. Těším se, jak se na něm vyřádím, konečně zase nějaká realizace. Bydlet zpátky u mamky bylo po jedný stránce luxusní, ale mít svý vlastní hnízdo je k nezaplacení. Možná sem tam i přidám nějakou inspiraci - zařizování bytu nebo zase recepty. A nebo zas něco extra hlubokýho co vám prostě musím sdělit. :D Objevila jsem jeden boží recept na špagety s dýňovou omáčkou, ale vždycky je sním než je stihnu vyfotit. No.. být blogger je těžký. A proto jím nejsem. :D

Mourek vás všechny pozdravuje

xoxo

N.

středa 23. srpna 2017

Konec rebelskýho období

Nebo aspoň jedné z jeho částí. Mám opět hnědý vlasy. Už mě to přestalo bavit, být všude zapatlaná do zelena. Zkusila jsem už tolik kombinací, dokonce jsem šla i do chemických kadeřnických barev, ale prostě to nejde. S těžkým srdcem to vzdávám a vítám svoje zcela nepřirozený tmavě hnědý vlasy. Docela se mi líbí, vypadám tak rozumněji, starší možná. Hmmmm.

Už jsem sem tak dlouho nepsala o "normálních" věcech, že mi to přijde divný. Co je vlastně normální? Nemám žádnou normu na "normální", tak o čem to vlastně mluvím... Věc se má tak, že sem píšu většinou když mám nějakej problém nebo všeobecně blbou náladu, ale teď se zrovna nacházím v období života kdy se mám docela dobře. Tak možná proto mi to přijde divný. Ale stejně sem chci psát :D lálá. Tak jako, abyste si nemysleli jakej je můj život krásnej - mám pravděpodobně momentálně horečku, za mnou balíček využitých kapesníků, bolí mě ruka, protože jednak jsem se do ní švihla tětivou, když jsem byla střílet z luku a jednak na ní mám nemalou novou kérku od včera. A to jsem nevyjmenovala ještě další nezmary který momentálně trápí moje tělo, ale ty si nechám pro sebe. Zrovna jednou za sto let, když je moje mysl v pořádku, tak to tělo neunese. PF. (Ale je statečný, fakt, taková rýmička, to není žádná sranda.)

Měla jsem nedávno narozeniny. Tyjo to už je 23.8., tak to už není ani tak nedávno. Před devatenácti dny. Co jsem ten den dělala.... kdybych taky ten článek napsala včas že. Myslím, že jsem byla v práci. A pak v Tembu. Kde jinde taky. Žádnou oslavu jsem nedělala, neměla jsem na to náladu. Jen jsem pobrala lidi, co měli čas a šli jsme ven. Jen tak. Překvapilo mě, kolik lidí si na mě vzpomnělo. Ať žijou připomínky na Fejsbůku. hahá Ne fakt, díky <3 A moji nejbližší mě obdarovali krásnými dary. Nebudu je tady vyjmenovávat, protože jsem si nedávno četla můj článek myslím z Vánoc a přišlo mi to hrozně vtipný a osobní :D Jediný co chci zmínit je, viz to, že mám modřinu na ruce, že jsem dostala luk (mé elfí já ti děkuje, brouku <3 * ). Takže mám novej koníček. Tadááááá :D Asi jsem fakt musela být v minulým životě elfem nebo nevím, ale když ho držím v ruce, to je jak kdybych měla prodlouženou ruku, prostě skvělý, úžasný, tisíc, milión. (K tomu se váže vtipná historka, jak jsem natáhla tětivu naopak a pak jsem si stěžovala, že je to natáhnutí nějaký těžký, ale to tady raději nebudu rozebírat. :D )

K novýmu přírůstku na mý ruce.. jestli jste četli můj příspěvek o kérce se srnou, tak jsem tam psala, že původně měla být ještě kolem toho posvátná geometrie jako symbolika vesmíru, ze kterýho celá ta "meditační vize" - což je ta kérka se srnou - vychází. Takže je tam. Geometrie. Na vnitřní straně ruky, spojená květem života se srnčí kérkou. Ještě jsem si nezvykla. Vždycky mi to chvíli trvá než si zvyknu na novou kérku a do tý doby se nemůžu rozhodnout jestli se mi líbí nebo ne - ikdyž je mi to už prd platný. Každopádně už teď vím, že to není konec :D Z té ruky bude pravděpodobně rukáv. Spirituální rukáv. Achjo, je to droga. Tak tady je:


Ten vrchní symbol, vlastně ten spodní - ta ruka je vzhůru nohama, safra jak to mám popsat. No prostě, ten vrchní symbol - ta "hvězda" je tzv. metatronova krychle, což je symbol z posvátné geometrie výcházející z "ovoce života" - to jsou ty kružnice, který tvoří ten základ a z čar které vychází a spojují všechny tyto kružnice dohromady. Ten spodní symbol - trojúhelník - symbolizuje posvátnou trojici všeho bytí. Např. mysl - tělo - duch a tak dále. A to kolem je květ života. Významy tady popisovat nebudu, to by bylo nadlouho. Jestli vás to zajímá, tak na youtube je spoustu dokumentů na toto téma. :)

Takže tak. Mám se fajn. Žiju. A dokonce docela šťastně.

Hezkej den!

xoxo

N.