sobota 25. února 2017

You and I, we were born to die. And now we have to live again.

Jedu do Zlína na výstavu minerálů. Miluju ranní cesty busem. Nesnáším psaní článků na mobilu. Ale tenhle už mi leží tak dlouho v hlavě, že už musím. Budu psát o osobním životě. Kdyby někoho napadlo, že to není hezký pro osoby zůčastněný v článku, nebojte se, mám to schválený. .) 


Před čtrnácti dny skončila devítiletá éra. Ve školní jídelně si pamatuju Conversky, na jedný napsaný Hate, na druhý Love. Prý už je tak koupil. Vlasy na Sida, šibalskej úsměv, trubička v ruce. Já měla fialový kalhoty, fialovej mobil a vůbec jsem nedávala pozor ve cviku z biologie. Zrovna jsme si testovali krevní skupinu. To je asi tak jediný, co si pamatuju.

Bylo tam období, kdy jsme žili jak prasata. Ke snídani víno, cizí oblečení, cesty domů za světla. Plíce i játra brečely, ale věděly, že je to všechno součastí plánu. S hakysem v parku, malovala jsem manga postavičky. Byli jsme svým heroinem. Zapomněli jsme na svý duše a pak jsme na čas zapomneli, že vlastně existujem...

Jednou za čas jsme se potkali a bylo vždycky jako šok elektrickým proudem. Jako varovnej hukot majáku. My existujem, vidíš? Život neskončil, my pořád existujem. Čtyři roky jsem věděla, že to je můj osud, ale čtyři roky jsem věděla, že nastane, až bude správnej čas.

Věděli jste, že na Zemi existuje vězení? Že existuje peklo? Že existuje peklo, který nikdo jinej nevidí? My ho poznali. A vyhrabali jsme se z něj. To bylo něco, co jsem v životě nečekala, že zažiju, ale věděla jsem, že to tak má být. A sorry za ty metafory, kdo pochopí, pochopí, kdo ne, nemá to pochopit. Je to bariéra mezi tím kdo rozumí a kdo nerozumí. Přirozenej výběr a ochrana. 

Po tom peklu jsme si mysleli, že nás už nic nezaskočí. Nic nás nemůže rozdělit. Byli jsme rodina, znali jsme ta nejtemnější zákoutí svý duše. Ale jedeme dál. 

Položili jste si někdy otázku - co vlastně musíte zažít, aby jste si uvědomili, že dokonalá láska mezi partnery nestači? Já ne, protože jsem si nemyslela, že to potřebuju. A teď se dostávám k tomu, proč se to vlastně všechno stalo, tak jak se to stalo.

Co vznikne když se dá dohromady člověk s uměleckou duší se sebedestruktivními sklony bohémů a člověk s poškozenou sebeláskou? 

Bohém se naučí, jak fungovat v dnešním světě tak, aby mohl tvořit a při tom ho znovu nestáhla temnota do hlubin pekelných. A člověk s poškozenou sebeláskou se naučí, že ani dokonalá láska mezi partnery nenahradí lásku k sobě samému. 

Ten moment, kdy jste tak ultraspirituální, že se vlastně musíte rozhodnout proti své vůli a začne vás ta spiritualita hrozně srát a říkat si, kéž bych byla sladce nevědomá. Kdy si uvědomíte že vaše sny už se neslučují, že se vaše cesty rozdělují, protože už jste se naučili to, co jste se naučit měli a je čas jít dál. 

Někdy bych si přála být sladce nevědomá. Ale to bych pak žila ve lži. To není dlouhodobě št´astný. A pak si uvědomím, že to je vlastně to, co jsem vždycky chtěla - žít pravdivě. A tak to teda beru a snažím se s tím žít jak nejlíp umím. 

Nelituji ani jedné minuty, kterou jsme spolu prožili. Byli jsme sami sobě nenahraditelným krokem v cestě za svým štěstím. Naše láska bude vždy poletovat ve vzduchu jako obláček krás, který nikdy nezmizí. <3 

Někdy, když v životě zaživáte peklo, tak je třeba si uvědomit, že to prožíváte z určitýho důvodu. To vám pomůže skrz. Mně to pomohlo. Nám oběma to pomohlo. Zrodili jsme se, abychom umřeli. A teďˇ musíme znovu začít žít.

Když ve vašem životě nastane smrt určitýho období, nastane taky transformace. Hnojivo mrtvého vyživí život nového. To je princip života, princip Universa.

Nechte to proudit.

xoxo

N.

2 komentáře: